Casia se narodila kousek od mého bydliště v květnu roku 2005, čili v době, kdy já jsem jezdila na Nevadu už čtvrtý rok. Dali jí jméno Bejby, nenačipovali ji a neměla ani modrý průkaz. Majitel s ní údajně dělal i něco ze země a chtěl s ní později na westernové závody. Kobylka ovšem moc nerostla a pán ji prodával, že je na něj malá. To bylo, když jí byli 2 roky. Koupila si ji rodinka až z daleké vesnice u Frýdku- Místku, takže "Bejby" cestovala 170 kilometrů daleko.
Tam měla přibližně dvou hektarový výběh a v noci spávala v boxu. Neměla tam žádné koně, ale skamarádila se s partičkou koz. 
 

Tam ji obsedli. Jezdila v anglii, ale Áďa Stonavská, její patnáctiletá majitelka se s ní většinou proháněla jen na stájové ohlávce bez sedla. "Bejby" jezdila většinou jen tak krokem nebo klusem po lese.
Boužel, pastvina na které kobylka žila byla jen pronajatá a majitel pastviny ji prodával. Majitelům se nezdálo fér nechat mladou, tehdy pětiletou kobylku jen v boxu a tak ji dali k prodeji.
Když jsem inzerát uviděla poprvé řekla jsem si: "to je ona! Toho koně musím mít!" a tak jsem na inzerát odpověděla. Boužel mi řekli, že už mají spoustu zájemců. Tak jsem hledala dál, ale žádný koník už nebyl ten pravý....žádný mě tolik nenadchl. Inzerát na ni postupem času zmizel. Mezitím jsem se já byla podívat na jiné, další koně....bez úspěchu.
Kamarádky mi pomáhali inzeráty hledat až jedna z nich narazila na jeden, který se jí líbil až na to, že koník byl příliš mladý.....a považte byla to zase ona! Tentokrát jsem neváhala, zatelefonovala tam a domluvila si zkušební jízdu na kobylce....nikdy jsem ji neviděla a jela jsem za ní 170 kilometrů daleko....magor. Tak jsem si ji vyzkoušela:
 

Mezitím jsem si povídala s majitelkou, proč když měli tolik zájemců se inzerát objevil znovu. Údajně si s kobylkou nikdo neseděl, že je boužel dost výbíravá na lidi a jen tak s někým si do oka nepadne. Mě do oka padla stejně jako jako ten inzerát a hned jsem se rozhodla, že si ji vezmu. Asi za týden jsme se tam objevili s vozíkem a klisna jela zase těch 170 kilometrů zpátky, tam, kde se narodila.

První stáj, kde jsem ji ustájila byla u mojí kamarádky v Tupesách. Přejmenovala jsem ji na Casiu, protože Bejby mi pro koně nepřišlo dost ušlechtilé, navíc majitelé řekli, že jí vlastně taky chtěli tehdy dát jiné jméno. Stejně je to pro ně ale stále Bejby. A teď zpátky ke stáji...Tam začali problémy. Sice jsem se s ní snažila dělat pořádně ze země a hodně to pomohlo, ale pořád tam ty problémy byli. Bála se sedla, deky, kopala koně, ale přesto na nich byla strašně závyslá, chodila přes člověka, nechtěla dávat kopyta a boužel se jí jednou při převádění na pastvu podařilou vytrhnout a od té doby to dělala celkem často. Majitelka stáje řekla, že se jí bojí a tak jsem musela zaít něco dělat. Když jsem jí řekla, že kobylku převezu do jiné sáje, sice mi říkala, že jí tam nevadí, ale hned večer si to rozmyslela a byla ráda, že Casia půjde jinam. 
nějaké fotky ještě z Tupes:
 

 (schválně sem dávám ty "děsivé" fotky, abyste viděli, co prováděla)
a teď ty lepší....
 

Naším novým domovem je stáj Na Vyhlídce. Mám to sice daleko, asi hodinu cesty, ale vyplácí se mi to. Kobylka je ve stádě, klidnější a uvolněná, díky trpělivému a obětovému přístupu lidí kolem a taky díky jejich podpoře jsme spolu během 14-ti dní zmákly to, co za celé předchozí dva měsíce vůbec. Kobylka respektuje osobní prostor, je pozorná a pracovitá. Ať je na jízdárně nebo vyjížďce nikdy se na koně nešklebí ani po nich nekope, ať jdou před ní nebo za ní. Naučila se na nich nezávisle pracovat a vnímat moje povely i když kolem ní trénují další dva koně. Díky procházkám a práci v kruhovce, ze které není vidět na koně se na nich postupně stává nezávyslou. V každém případě už se nevytrhává z vodítka a následuje člověka v podstatě kamkoliv. Při sedlání se na deku ani sedlo už ani nepodívá a nikdo mi nechce věřit, že dřív před sedlem utíkala cvalem. Máme ještě co dopilovávat, ale konečně mám koně, který je spokojený a neřeší běžné věci jako je vyvádění z výběhu, čištění, sedlání a odcházení od koní.
 

Teď už jen pilovat pěkné westernové přiježdění a HLAVNĚ náš vztah...

Ale to víte...cesta nikdy nekončí.